Jindřich Šimon Baar - Jan Cimbura

1. května 2012 v 0:32 | slečna Pé |  knihy
Pravděpodobně poprvé slyšíte o této knize ,nedivím se, nepatří ke klasickým, které se čtou jako povinná četba k maturitě. Je to asi díky rozsáhlosti, má více než 350 stran. Přesto si myslím, že stojí za přečtení.

Celý román je provázen lidovou slovesností- říkadly, písněmi a tradičními obřady. Vykresluje životní příběh jihočeského sedláka Jana Cimbury, který se stal uznávaným občanem Putimi. Baar postavu Cimbury značně herodizoval( vytvořil z něj bájnou postavu), Cimbura byl typický svou velkou silou (dokázal vytáhnout pár koní z bažin) obrovskými nohami a tím, že slyší hlasy uvnitř své hlavy( dnes by se dalo říct intuice). Mockrát jsem si připadala, jako v pohádce O nebojsovi (např. když si své dva malé synky posadil do velkých bot přehodil si je přes hůl je ukázat matce) co však Cimburu zlidšťuje je fakt, že jeho obrovská síla je impulsivní, objevuje se jen v případě nouze, Cimbura jí nevnímá.
Zajímavě je i vylíčena Cimburova láska ke zvířatům, hlavně ke koním v těchto částech je vypravěč často až personifikuje- ukazuje myšlenky a pocity zvířat. Mě osobně dojímal způsob jakým se Cimbura ke zvířatům choval, jako by to byli lidé. Jak hrozně truchlil, když ztratil milovaného koně a nacházel cestu k jeho potomku.
Další zvlášností je i vztah k dětem z mnoha děl se dovídáme, že na venkově v
19. stol si lidé děti pořídili, když nějaké zemřelo ani netruchlili, přišlo mi jako by k nim neměli žádný vztah jen čekali až vyroste a zapřáhli ho do práce. V románu je to jinak, Cimbura se ze svými dětmi mazlí, říká jim " broučínkové moji " a když mu jeden ze synů zemře pořád na něj vzpomíná. I vztah k jeho ženě je velmi tolerantní, dělá za ní těžkou práci a chová se k ní rovnocenně, což je taky něco co jsem v jiných knihách tohoto období nezaregistrovala. Líbil se mi závěr knihy, kde se Cimbura loučí ze světem, vnímá krajinu všemi smysly,vzpomína, loučí se ze svým polem, které mu přineslo celoživotní práci, s vesnici a rodinou, nakonec pokojně zemře.

No a když čtete o problémech a situacích, které obyvatele Putimi potkávají, říkate si, že je to jako u nás- zabývají se chováním národnostní menšiny (židů), novou hospodářskou situací (stavba železniční dráhy) a těžko se smiřují s novou politickou situací a vývojem. V doslovu na konci knihy jsem se pak ještě dověděla, že Jan Cimbura nebyl smyšlenou postavou,ale skutečně žil. Baar u něj nějakou dobu bydlel a na motivy vzpomínek sepsal tento román. Pak zabrouzdám na internetu a zjišťuju , že Putim opravdu leží v jihočeském kraji nachází se tam i dosud upravovaný hrob Jana Cimbury, Baarova strýce (Putimského faráře, který ty dva seznámil)a Cimburův statek s pamětní deskou.
Díky těmto faktům s románem o to víc sympatizuju. :)
Rozhodně nečekejte odpočinkovou prózu, jedná se spíše o biografický román se selským motivem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gooverka Gooverka | Web | 2. května 2012 v 16:06 | Reagovat

Hezky napsané :) Myslím, že o této knize ještě také uslyším ve škole(nebo už jsem slyšela?) :))

2 Es. Es. | Web | 13. května 2012 v 18:29 | Reagovat

podle tvého vylíčení by to mohla být dost zajímavá kniha, ale nevím jestli pro čtení dělaná přímo pro mě, ale třeba se k ní dostanu a přečtu si jí :)

3 Jilly Jilly | Web | 25. května 2012 v 15:21 | Reagovat

Četla jsem:) Krásná kniha:) Jedna z těch opravdu nejkrásnějších a nejčtivějších našeho devatenáctého století:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.