Únor 2013

poslední volné dny

13. února 2013 v 12:15 | slečna Pé |  zápisník
Venku se počasí zase zbláznilo. Už jsem se radovala jaké je venku teplo a vytahovala tenčí bundu. Můžu ji zase schovat a vytáhnout kabát a bundu, které mě už omrzeli( nesnáším přetopené obchody, člověk se potí jak prase). Chci už jaro, miluju ten pocit když se začne oteplovat a já cítím na obličeji teplé paprsky. Snad sníh nevydží moc dlouho.

Poslední zkoušku jsem úspěšně dokončila minulou středu. V pondělí jsme měli zápis předmětů do STAGU, kupodivu server správci za rok vychytali, takže ani jednou nespadl. Předměty mám zapsané podle svých přestav. Letní semestr bude stát za pěkné ho ... Veškeré béčka o které jsem měla zájem naflákali na pondělí a úterý - tyto dny mám napráskané od rána do večera. Škola mi začíná 18., takže si užívám posledních pár volných dní.
Plány jakž takž vyšly, přečetla jsem dvě knížky, rozčítám další. Stačila jsem si v pokoji udělat pořádek a následný nepořádek:D a skříň mám ze čtvrtiny přetřízenou.


Slíbila jsem svůj profil na votocvohoz , klidně si mě přidejte do přátel, nejsem proti :).

Co se týče Valentýna letos jsme se dohodli, že si dárky dávat nebudeme. Společně ho oslavíme v pátek na koncertě Kryštofů. Hostem má být Jarek Nohavica. Ideální sestava. Hrozně se těším. Pak už jen víkend a zpátky do školy. Docela jsem odpočinutá a začínám se těšit na letní semestr, hlavně na holky :) 2. března nás ještě čeká společný univerzitní ples, snad vše dopadne podle představ.

Co se týče stěhování, taťka je s ním obeznámen. Nakonec jsem to podala ve stylu, že chceme spolu zkusit bydlet. Celkem nic mi na to neřekl, jen se zeptal jestli ještě hodlám přijít domů. Ujistila ho , že ano. Tak nevím jak si vše přebral a jestli se smířil s tím, že se chci stěhovat. Rodiče přítele se stěhováním souhlasí, takže teď jen realizace. Jsem na dobré cestě :)

Milan Kundera- Žert

5. února 2013 v 20:09 | slečna Pé |  knihy
O Kunderovi jsem poprvé slyšela na loňském cvičení z české literatury.
Knížku jsme si tenkrát rozebrali a diskutovali nad Kunderovým odmítavým postojem nechat svá francouzská díla přeložit do českého jazyka (byla přeložena do několika jazyků jen ne do češtiny). Shodli jsme se, že po emigraci na Česko zanevřel, a dosud je zklamán tím co se dělo za komunistického režimu.

Děj se odehrává v 60. a 70. letech minulého století. Je zvláštní svou kompozicí.
Skládá se ze 7 dílů, ty jsou pojmenovány podle postav románu - Ludvík, Helena, Jaroslav, Kostka. Román má několik dějových rovin, které se proplétají stejně tak, jako postavy.Na konci knihy se střetnou. Postavy se navzájem znají. Všimla jsem si, že je spojuje stranické minulost a láska k tradicím a folklóru. Na folklór je dáván důraz hlavně v kapitole Jaroslav. Zřetelné jsou i autobiografické prvky, autor se prostřednicvím knihy patrně vyrovnává se svou stranickou minulostí stejně jako Ludvík. Ten byl ze strany vyhozen kvůli mladické nerozvážnosti, vyhodili ho i ze školy. Nastupuje na vojnu mezi politicky nevyhovují osoby a po letech se vrací do rodného města za účelem msty. Kniha je psána ich-formou, díky které jsem měla pocit jakobych četla v osobním deníku postav. Autor otevřeně popisuje životní situace obyčejných lidí, kteří ztratili iluze o životě, žijí na pokraji společnosti nebo ve stereotypu.
Moc se mi líbila pasáž z vojenského prostředí a taky setkání Ludvíka a Lucie, které bohužel dobře nekončí. Právě příběh Lucie mi v knize chyběl. Strašně mě zajímaly její pocity v dobře kdy prožívala vztah s Ludvíkem a taky vyprávění o její smutné minulosti, kterou v knize přiblížil Kostka. Kniha je zajímavým pohledem na smutnou domu komunistické éry, končí otevřeně bez rozuzlení čímž dává celému příběhu větší hloubku.

změnit si život

1. února 2013 v 23:37 | slečna Pé
... aneb je čas dělat zásadní rozhodnutí, řešit strachy, psychické bloky a začít žít šťastně.

Když jsem koncem loňského roku psala, že se chci odstěhovat k příteli, bylo to jen přání. Teď jsem se rozhodla jednat. Při každé sebemenší hádce a problému v rodině, který nikdo neřeší, se utvrzuju v tom, že už chci bydlet jinde. Hodně mi v tom uvědomit si, co vlastně chci pomohla A. Měli jsme spolu na toto téma dlouhý rozhovor po skypu, to ona mi dala podněto všech těchto věcech uvažovat. Pak jsem se ještě bavila s přítelem a ten s tím taky souhlasil. Od té doby co se jeho starší bratr odstěhoval mi pořád nabízí "společné bydlení".
Bohužel to má několik háčků.
Musím své rozhodnutí oznámit doma, s matkou to řešit nehodlám, zbývá mi jen taťka. Nevím jakým způsobem mu to mám říct, aby byla vhodná chvíle, a jak argumentovat v případě, že bude mít řeči typu - ty se u nás máš špatně, co ti tu chybí? Mám strach. Jsem slaboch a zbabělec. Zařvat,když se mi něco nelíbí umím, ale jakmile dojde na vážné věci mám problém. Nezvládám takové situace,buď to se rozbrečím a nebo v tichosti odejdu. Chybí mi odvaha snad ji budu mít teď, když ji nejvíc potřebuju.
Pak musím požádat přítelovi rodiče jestli můžu u nich bydlet. Jeho mamka už několikrát naznačovala, že by to nebyl problém, jen je třeba zeptat se oficiálně. Dalším bodem moji akce stěhovaní budou peníze. Budu přispívat na domácnost. Je třeba si dát dohromady výdaje za měsíc, abych věděla zda mimo domov výjdu s penězi. Přece jen by bylo trapné vracet se po měsíci domu jako zpráskaný pes. Nepočítám s tím, že bych od našich dostala peníze. Pokud by mi je nabídli přijala bych je. Brigádu mám tak snad to zvládnu.
Dnes jsem si v práci představovala jaké to bude , bydlet u něj. Přemýšlela o tom ,jak si zařídíme pokoj. Kéž by všechno bylo tak jednoduché.


Dalším mým cílem je odstranit svůj strach z řízení. Řidičák už mám přes dva roky a abych se přiznala skoro nejezdím. Kdykoliv mi někdo řekne, že mám pro něj někam přijet hledám výmluvy. Celý můj strach vznik už v autoškole, měla jsem špatnou učitelku. I když mi spousta lidí, říká, že za jízdy si můžu sama, nemyslím si to. Vyzkoušela jsem si jezdit i s jinými učiteli a moje jízda byla naprosto v pohodě. Učitelka mě vždycky vystresovala a já začala zmatkovat. Jsem šílená zmatkářka. Mám to i doteď, jakmile začne někdo v autě klít, smát se mi nebo mou jízdu kritizovat znervozním, začnu stresovat a dělám chyby. Proto nejezdím, přece jen bych mohla svou jízdnou někomu ublížit.
Chci strach překonat a naučit se řídit. Vím, že je to jen o cviku a o tom chtít. Nenechám se do ničeho nutit, pokud budu mít chuť a náladu, za volant sednu. Děda navíc zdědil auto, která mám k dispozici já a sestřenka takže mám i čím jezdit a nemusím se bát, že bych dotyčnému majiteli zničila spojku nebo auto odřela :D

Chtěla bych se zlepšovat, třeba v angličtině. Od konce loňskéh zimního semestru jsem angličtinu prakticky ani neměla. Nepočítám tu naší anglinu, kde výuka probíhá stylem přineste si vyplněný handout do výuky. Vůbec nevím, jestli ještě ovládám gramatiku a o konverzaci ani nemluvím :D Mám pocit, že v této oblasti mi mozek zakrněl úplně. Už druhým rokem uvažuju o kurzu angličtiny a už druhým rokem jsem se úspěšně nepřihlásila. Problémem nejsou peníze, ale moje lenost :D. Není to jen o angličtině, ale celkově bych ráda věděla v čem jsem dobrá. Potřebuju zjistit svoje možnosti. Nechci po třech letech vylézt ze školy a zjistit, že vlastně nic neumím, neznám a o nic se nezajímám.


Těch věcí, které bych chtěla změnit je více. Uvědomila jsem si, že je třeba žít a ne jen živořit. Škola, brigády, internet ani čtení knih mi nezajistí šťastný a pohodový život. Nikdy mi nepřišlo, že se na mě stres a starosti projevují, až po tom co mi začli padat vlasy. Je to tak 14 dní co jsem začala chodit po doktorech, do bylinkářství. Tito odbornící se mě ptají, jestli jsem měla někdy nedávno stresové období, zda je doma vše v pořádku, jestli dobře spím a jestli mi není špatně (nenamalovaná jsem bledá jako stěna). Dávají důraz na to, že je třeba se stresem a psychickou něco dělat .Pro to si myslím, že je třeba abych život změnila od základů.Odešla ze stresového prostředí a překonávala překážky. Musím ze sebe udělat silného a vyrovnaného člověka. Musím zvládat řešit i problémy a krizové situace a ne jen si stěžovat a brečet.
Přeju si ať mám na to vše dost síly.