knihy

svatá pravda

14. října 2012 v 16:14 | slečna Pé
pana Hrabala jsem si zatím moc neoblíbila, ale v jednom s ním musím souhlasit:

" Správná literatura tu není proto, aby člověk lépe před spaním usnul, ale aby vyskočil z postele a běžel rovnou naplácat panu spisovateli na držku. "


prázninové čtení 2012

10. září 2012 v 12:24 | slečna Pé



Vesnický román - ještě trošku školní záležitost, nestihla jsem ho dočíst před zkouškou. Nicméně knížka je natolik výborná, že jsem neměla to srdce jí odložit. Dočetla jsem jí. Karolína Světla je mojí nejoblíbenější spisovatelkou 19. století, její romány jsou úžasné. Mistrovsky dokáže vylíčit charekter postav.


Letopisy Narnie: Čarodějův synovec- Nenáročné čtení, kompozicí spíše psané pro mladší ročníky než jsem já :D Trošku mě to zklamalo. Každopádně bylo zajímavé se dozvědět jak vlastně vznikla Narnie.


Hovno hoří- knihu jsem si přečetla z toho důvodu, že miluju film Pelíšky. Čekala jsem od ní víc, některé povídky mě vůbec nebavili. Na pár hlášek z filmu jsem narazila, alel nebylo to ono. Musím říct, což se moc často nestává, že film je 1000 x lepší než kniha i když pravda je ta, že kniha je úplně jiná než film. Časem se chystám na Občanský průkaz. Pan Šabach zatím není můj šálek čaje tak uvidíme.


Letopisy Narnie: Lev,čarodějnice a skříň- miluju film! Proto jsem se rozhodla přečíst i knihu. Opět nenáročna četba, spíše pro mladší. I přesto se mi kniha líbila avšak dávám přednost filmu.

Jiskra života - můj první počin od Remarqua. Nebude poslední. Kniha má silný příběh, který se odehrává za 2. světové války v německém koncentračním táboře, líčí životy tzv. veteránů tábora, stovky mrtvých denně a konec 2. světové války- osvobození a tehdejší reorganizaci vedení v táboře, kdy se začali proti nacistům věznově vzpouzet. Ze začátku mě moc kniha nebavila, ale postupně byla zajímavější a zajímavější.

Jak vytrhnout velerybě stoličku- Nedávno jsem viděla film a dostala chuť přečíst si knihu. Dočítám poslední kapitoly a vzpomínám na dětství,kdy jsme koukali na kazetu u dědy na videu :)

poklady

5. června 2012 v 9:50 | slečna Pé
Za tu dobu co jsem nenapsala ani řádek se toho stalo hodně. Tento článek však chci věnovat knihám, které jsem " zdědila " po pradědovi a strejdovi. Od čtvrtka jsme stěhovali byt po strejdovi, potřeboval se pronajmout. Byla jsem nadšená z knihovny, kde bylo pár mě známých knih. Se sestřenkou jsme si je rozdělili a tady jsou ty mé:

Jindřich Šimon Baar - Jan Cimbura

1. května 2012 v 0:32 | slečna Pé
Pravděpodobně poprvé slyšíte o této knize ,nedivím se, nepatří ke klasickým, které se čtou jako povinná četba k maturitě. Je to asi díky rozsáhlosti, má více než 350 stran. Přesto si myslím, že stojí za přečtení.

Celý román je provázen lidovou slovesností- říkadly, písněmi a tradičními obřady. Vykresluje životní příběh jihočeského sedláka Jana Cimbury, který se stal uznávaným občanem Putimi. Baar postavu Cimbury značně herodizoval( vytvořil z něj bájnou postavu), Cimbura byl typický svou velkou silou (dokázal vytáhnout pár koní z bažin) obrovskými nohami a tím, že slyší hlasy uvnitř své hlavy( dnes by se dalo říct intuice). Mockrát jsem si připadala, jako v pohádce O nebojsovi (např. když si své dva malé synky posadil do velkých bot přehodil si je přes hůl je ukázat matce) co však Cimburu zlidšťuje je fakt, že jeho obrovská síla je impulsivní, objevuje se jen v případě nouze, Cimbura jí nevnímá.
Zajímavě je i vylíčena Cimburova láska ke zvířatům, hlavně ke koním v těchto částech je vypravěč často až personifikuje- ukazuje myšlenky a pocity zvířat. Mě osobně dojímal způsob jakým se Cimbura ke zvířatům choval, jako by to byli lidé. Jak hrozně truchlil, když ztratil milovaného koně a nacházel cestu k jeho potomku.
Další zvlášností je i vztah k dětem z mnoha děl se dovídáme, že na venkově v
19. stol si lidé děti pořídili, když nějaké zemřelo ani netruchlili, přišlo mi jako by k nim neměli žádný vztah jen čekali až vyroste a zapřáhli ho do práce. V románu je to jinak, Cimbura se ze svými dětmi mazlí, říká jim " broučínkové moji " a když mu jeden ze synů zemře pořád na něj vzpomíná. I vztah k jeho ženě je velmi tolerantní, dělá za ní těžkou práci a chová se k ní rovnocenně, což je taky něco co jsem v jiných knihách tohoto období nezaregistrovala. Líbil se mi závěr knihy, kde se Cimbura loučí ze světem, vnímá krajinu všemi smysly,vzpomína, loučí se ze svým polem, které mu přineslo celoživotní práci, s vesnici a rodinou, nakonec pokojně zemře.

No a když čtete o problémech a situacích, které obyvatele Putimi potkávají, říkate si, že je to jako u nás- zabývají se chováním národnostní menšiny (židů), novou hospodářskou situací (stavba železniční dráhy) a těžko se smiřují s novou politickou situací a vývojem. V doslovu na konci knihy jsem se pak ještě dověděla, že Jan Cimbura nebyl smyšlenou postavou,ale skutečně žil. Baar u něj nějakou dobu bydlel a na motivy vzpomínek sepsal tento román. Pak zabrouzdám na internetu a zjišťuju , že Putim opravdu leží v jihočeském kraji nachází se tam i dosud upravovaný hrob Jana Cimbury, Baarova strýce (Putimského faráře, který ty dva seznámil)a Cimburův statek s pamětní deskou.
Díky těmto faktům s románem o to víc sympatizuju. :)
Rozhodně nečekejte odpočinkovou prózu, jedná se spíše o biografický román se selským motivem.

Karel Kryl- Vánoční

14. ledna 2012 v 23:06 | slečna Pé
Sice je už po Vánocích, ale tato básnička mě svým textem oslovila. Opět mi připomněla hodiny češtiny na základní škole, vlastně je docela smutna ...


Dříve než ze stromečku opadá jehličí,
lůžko Ti jmelím ozdobím.
Dám fotku do rámečku, olovo zasyčí,
Tvůj krajíc chleba ráno ptákům rozdrobím.

Za Tebe sfouknu svíčku, jablko rozkrojím.
Bude to hvězda nebo kříž?
Tvé jméno na balíčku k ostatním připojím.
To abys nemyslel, že už k nám nepatříš.

Za okny spadla vločka a zvonek cinká,
Ježíšek zavřel očka a tiše spinká,
Josef mu ustlal měkce v krabici od kolekce,
spí tichounce spí.

Kus loje pro sýkorky, na stole cukroví,
od zítřka noci ubývá, mráz cukrem pokryl hory,
panáček hadrový
a jedna židle, jedna židle přebývá.

aktuálně 15.1.: Tak ta gramatika nevyšla, test byl těžší než napoprvé, výslovku mi taky nedala přitom jsem slovíčka přečetla dobře a chyby v článku si taky opravila- měla své důvody. Nemám na to, každý může úklouznout.Každopádně to už neřeším, dala jsem do toho všechno, ještě čekám na výsledky 2 zkoušek a zaměřuju se teď hlavně na zkoušky z češtiny.Jsem dříč a bojovník, bohužel mi to nestačí, do 29. února se musím rozhodnout co dál ...

Květa Legátová- Jozova Hanule

3. ledna 2012 v 11:32 | slečna Pé
" Pochoduji jako voják, kterému bubnují do kroku. Má duše mě opustila. Bloudí horskými stráněmi a hlída zbytečné hroby."

Sice bych se měla učit, ale o tuto knihu se s Vámi musím podelit. Už jste někdy měli po dočtení knihy stáhlý žaludek, bylo Vám do breku a asi půl hodiny jste přemýšleli o knize a osudu hrdiny? Přesně takové pocity jsem včera zažívala po dočtení této knihy.

Autorka si získala všechny mé sympatie, Státní cenu za literaturu má zaslouženě :-). Krátká, přesto krásna kniha s kapitolami zhruba na 2 stránky mě naprosto dostala. Krásné popisy krajin, Hančiných pocitů,vesnických zvyků a života. V mnoha věcech jsem Hanu obdivovala- představte si, že bydlíte v moderním (na svou dobu) městě, máte slušnou práci,milence a najednou z tohoto života musíte utéct pryč- do horské vsi, na samotu, kde není koupelna, elektřina, lidé se živí tím co jim dává příroda,navíc sledujete jak primitivní chování( muži bijou své ženy, žena den po porodu musí začít zase tvrdě pracovat) a zvyky lidé mají a do toho si musíte vzít cizího chlapa, aby nebylo žádné podezření. Postava Hany se postupně začíná vyvíjet, uvědomuje si jak malo si vážila života,naučí se žít skromně a začne Jozu milovat, avšak žádný happy end se nekoná.

"Láska je náš osobní problém, trofej či tragédie,a nezaleží na tom, je-li opětována."

Sean Smith- Sen jménem Harry Potter/ J.K. Rowling- A Biography

2. listopadu 2011 v 23:28 | slečna Pé
Právě jsem dočetla biografii Joanne Rowlingové, nedá mi to, musím se s Vámi podělit ...
Celá kniha vlastně popisuje Joannin život od útlého dětství až po její cestu ke slávě a titulu nejžádanější spisovatelsky na světě. Prostřednictvím knihy se čtenář dozví jak Joanne začala chodit do školy, že měla literární ambice už od dětstí, které neustále stimuloval její otec tím, že jí předčítal knihy.Mezi jeji nejoblíbenější dodnes patří White Little horse, toto v Joanne probouzelo fantazii. Vymýšlela různé hry a příběhy, kterými bavila nejen svou mladši sestru D,i ale také spolužáky. Na venek působila jako tichá, nenápadná dívka. Postupem času začala navštěvovat Exeterskou univerzitu, kde vlastně získala na větší popularitě,už nebyla ta odstrčena. Seznamovala se s životem v klubech,alkoholem, cigaretami, ale také francoužštinou, která byla jejím hlavním studijním oborem. I zde nepřestala Joanne číst - na kolejích jí dělala společnost Jane Austenová, její oblíbenkyně a Tolkien :-). Spolužáci si ji pamatovali jako dívku s vyraznými černými linkami a ryflovou bundou.Po studiu na Exeterské univerzitě, v době kdy zemřela její matka(ovlivnila jeji tvorbu),přijala nabídku učitelky jazykové školy v Portugalsku, tento pobyt se pro ní stal osudovým. Zamilovala se do portugalsce Jorgeho Arantese s nímž prožila krátké manželství z kterého vzešla dcera Jessica. Po rozporech od něj utekla zpátky do Anglie, kde žila jako svobodná matka na sociální podpoře, která s dítětem v kočárku psala po kavárnách Harryho příběh.
Někde mezi tímto líčením Joanna života se odehrála známa situace,kdy Jo sedí ve vlaku z Manchasteru do Londýna - zde vznikla myšlenka vytvořit postavu Harryho.
Další pasáže knihy pak popisují několik let, které proběhly před tím než došlo k vydání prvního dílu Harryho Pottera a co následovalo po něm. Je zajímavé sledovat jaké podněty měla autorka k vytvoření různých scén a postav v knize, jak se inspirovala svými přáteli a lidmi ze svého okolí a kolik toho z dětství a zážitků vložila do knihy.

Jo je velká hlava, vše měla od začátku promlšlené do posledního puntíku, dělala si neustále poznámky, na jejichž základě pak psala knihu a měla neskutečnou pamět. Předtím než jsem knihu přečetla obdivovala jsem ji, teď jí obdivuju ještě víc!
Kdybych měla popsat co všechno mě v knize ještě zaujalo, byl by z toho šíleně dlouhý článek, proto doporučuji přečíst, pak si vytvoříte na Jo vlastní názor.

for memory

6. října 2011 v 14:54 | slečna Pé
Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mirné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého ok, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky, dávno tomu co mne posledně žahnaly staré její ruce! - Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi!
Mně ale neumřela! - Obraz její odtisknul v duší mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní! - Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak, ale nástin tento, perem kreslený- nevím, nevím, jak komu zalíbí!
Ty jsi ale vždy říkala: " Není na světě člověka ten, aby se zachoval lidem všem." Dost na tom, když se najde jen několi čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu.

Božena Němcová - Babička

Hrozně mi to připomíná mou prababičku, která už bohužel nějaký ten rok není mezi námi. Byla tak hodná, laskavá a moudrá jako popisuje Němcová. Byla to nejlepší babička ( prababička), vždy na ni budu vzpomínat jen v dobrém :-)

Nicolas Sparks- Zápisník jedné lásky

13. června 2011 v 11:14 | slečna Pé
Jsou pryč ty časy,kdy jsem četla dívčí romány a romantické romány vesměs.


Už několik let dávám přednost fantasy, bestsellerům a válečné tématice. Avšak četbu této knížky jsem si nemohla odpustit. Mnohokrát jsem viděla stejnojmenný film, který má své kouzlo a pokaždé mě dojme.
Knížka má opravdu poutavý příběh, který mě několikrát dohnal až k slzám, což se mi u knihy stalo snad poprvé(když nepočítám Sophiinu volbu).Pořád jsem obdivovala Noaha, tu jeho vytrvalost, jak každý den psal Allie dopis a nakonec jich napsal 365. V dnešní době obdržíme maximálně tak sms nebo email. O nějakém vyznání lásky dopisem si můžeme nechat jen zdát.
Na konci knihy se mi hrozně líbilo, že Allie a Noah už jako starší lidé na sklonku života, se stále velmi milovali a navzájem si to neustále dokazovali. Překvapila mě taky Noahova síla,oddanost a vytrvalost s kterou každý den připomínal Allie jejich životní příběh, aby si vzpomněla. Allie onemocně alzheimerem a nikoho nepoznávala.

Víc prozrazovat nebudu. :-) Stojí za přečtení

Sophiina volba- úryvek 2.

19. února 2011 v 16:31 | slečna Pé
" Takže ty věříš v Krista spasitele?" řekl jí doktor těžkým jazykem,ale hlavně podivně věcným, jako přednášející, který zkoumá poněkud nejasný aspekt nějakého logického axiomatu. Pak pronesl cosi, co jí na okamžik dokonale mystifikovalo: "Copak neřek, Nechte maličkých přijíti ke mě?"
Otočil se k ní zády, s úpornými thavými pohyby opilce.
Sophie, zajíkající se hrůzou, už už měla na jazyku nějakou tupou odpověd, když jí doktor řekl: "Smíš si nechat jedno děcko."
"Bitte?" vyjekla Sophie
""Smíš si nechat jedno děcko." Opakoval. "Druhé půjde pryč. Které si chceš nechat?"
"Chcete říct, že si musím sama zvolit?"
"Jseš Polka, nejsi židovka. Máš výsadu - máš volbu."
Jakékoli uvažování jako by v ní ustrnulo, přestalo. Pak cítila, jak se pod ní podlomila kolena. "Já nemůžu volit! Já přece nemůžu volit!"začala křičet. Dobře se pamatovala, jak se tehdy rozkřičela! Ani mučení andělé nekřičeli tak hlasitě do lomozu pekelných muk.
"Ich kann nicht wählen!" vykřikla.
Doktor si uvědomil, že výstup vzbuzuje nežádoucí pozornost. "Neřvi!" poručil jí. "Dělej a řekni, jak ses rozhodla.Vyber jedno krucihiml, anebo tam pošlu obě. A dělej!"
Vůbec tomu všemu nemohla věřit. Vůbec nevěřila, že tu najednou klečí na tom drsném cementu, tiskne k sobě obě děti tak zoufale, že má pocit, jako by jejich,kůže měla i přes vrstvy šatů rázem srůst s její. Nemohla tomu věřit, totálně, až k hranici pomatení mysli. A její neschopnost uvěřit se zračila i v očích hubeného Rottenführera s voskovou pletí, doktorova pomocníka, ke kterému náhle z nevysvětlitelných důvodů upírala prosebný zrak. I on byl zřejmě ohromen a opětoval její údiv pohledem široce otevřených očí s překvapeným výrazem, jako by chtěl říct: Já tomu taky nerozumím.
"Nenuťte mě volit," šeptala v úpěnlivé prosbě. "To přece nemůžu."
"Tak je tam pošlete obě," řekl doktor pomocníkovi, "nach links."
"Mami!" a už slyšela Evin tich, ale sílící pláč, protože právě v tom okamžiku dítě od sebe odstrčila a s podivně neohrabaným pohybem se na vycementované podlaze zvedla. "Vezměte si tu menší!" vykřikla. "Vezměte si mou malou!"
A v té chvíli vzal doktorův pomocník Evu šetrně za ručičku - na jeho ohleduplnost se Sophie marně snažila zapomenout - a odváděl ji do čekající legie zatracených. Věčně si vybavovala ten matný obrázek, jak se to dítě se zoufale prosebnými zraky stálea stále otáčí. Ale jelikož ji pak téměř oslepila záplava slaných slzí, přec jen byla ušetřena a výraz v Evině obličeji nerozeznávala, za což byla vděčná. Protože v tom nejsmutnějším koutě svého upřímného srdce naprosto jistě věřila, že to by nesnesla, protože už tak byla téměř šílená, když viděla, jak jí ta malá postavička na vždy mizí z očí.
"Držela pořád toho svého medvídka - a svoji flétnu," dodala Sophie na závěr. "Celá ta léta jsem nebyla s to tahle slova přenést přes srdce. Vyslovit je, v jakémkoli jazyce."

sophie






 
 

Reklama